Severní Dalmácie

Chorvatská část Severní Dalmácie sahá od poloostrova Prevlaka na jihu až po neobydlený ostrov Sveti Grgur na severu. Nacházejí se zde tři celé chorvatské župy a části dalších tří žup. K černohorské části Dalmácie patří Boka Kotorska. Kromě samotného pobřeží k ní patří ještě mnoho ostrovů, jako např. Brač, Hvar nebo Korčula. Země je hornatá, jedinou významnou řekou, která tudy krátce protéká, je Neretva. Průmysl tu není téměř žádný, zemědělsky využívaná je jen oblast ústí Neretvy do moře. Hlavním zdrojem příjmů a hospodářství Dalmácie je turistika; díky historicky zajímavým městům a hezkému pobřeží sem jezdí turisté z celé Evropy.

Dalmácie ve Středověku

Město Korčula ovládali ve středověku Benátčané
Formálně byla pod byzantskou svrchovaností do roku 1102. V 6. a 7. století pronikly do oblasti slovanské kmeny Chorvatů (severní a střední Dalmácie) a Srbů (jižní Dalmácie); mnohá pobřežní města však i nadále zůstávala osídlena původní latinskou populací, na kterou navázali Dalmatští Italové. Koncem 8. a počátkem 9. století byla severozápadní část původní Dalmácie (Istrie) podmaněna Franskou říší a začleněna do marky Friaul.

Severní Dalmácie

Od 9. století se Dalmácie stala předmětem aspirací vznikajícího Chorvatského království. V letech 874–900 byla Dalmácie nezávislým knížectvím. Roku 986 byla Dalmácie spojena personální unií s Chorvatským královstvím. V jeho rámci pak byla většina Dalmácie roku 1102 spojena personální unií s Uhrami. Od roku 998 byla pobřežní města v Dalmácii (např. Split) pod kontrolou Benátské republiky, která je 9. července 1409 anektovala.

Benátská republika

Benátská republika však nebyla jediným státem, kdo měl o oblast zájem. V letech 1165–1180 byl Split pod kontrolou Byzance, v letech 1390–1396 pak Bosenského království. Ve 14. století se v Dubrovníku a jeho okolí konstituovala Republika Dubrovník, do roku 1526 uznávající závislost na Uhrách, poté závislost na Osmanské říši. Osmanská říše pak také v letech 1540–1700 ovládla většinu dalmatského vnitrozemí, zatímco pobřežní města zůstávala i nadále součástí Benátské republiky. Karlovickým mírem z roku 1699 získala Benátská republika celé Dalmatské vnitrozemí. Dalmácie včetně nyní černohorského Kotoru zůstala součástí Benátské republiky až do jejího zániku v roce 1797.

Dalmácie Pod panstvím Habsburků

Mírem z Campo Formio získala celou Dalmácii s výjimkou Dubrovníku Habsburská monarchie. Po porážce v bitvě u Slavkova postoupilo Rakousko celou Dalmácii Napoleonovi, který ji zprvu začlenil do Italského království, od 14. října 1809 do roku 1813 pak k Francii jako součást tzv. Ilyrských provincií. Jejich součástí se stalo i území Republiky Dubrovník, zrušené 31. ledna 1808. Na Vídeňském kongresu byla Dalmácie vrácena Rakousku, které zde utvořilo autonomní korunní zemi Království Dalmácie, k níž patřil Dubrovník i Kotor. Součástí Rakouska (od roku 1867 Rakouska-Uherska jako součást Předlitavska) pak byla až do roku 1918. Za vlády Rakušanů, byl hlavním městem Dalmácie Zadar, kde také sídlil Dalmatský zemský sněm.

Dalmatští Italové

Většinu úřadů zastávali Dalmatští Italové – úřad místodržícího (namjestnika) však byl tradičně obsazován Jihoslovanem (italština a srbochorvatština byly úředními jazyky.) V důsledku asimilace a emigrace do Itálie se počet italských mluvčích snížil z 33% obyvatel Dalmácie v období Benátské republiky přes 12,5% v r. 1865 (rakouské sčítání lidu) na 3,1% v roce 1890.[2] Na některých dalmátských ostrovech se až do 19. století mluvilo dnes již neexistující východorománskou dalmátštinou.

Samostatnost Chorvatska

Chorvatská veřejnost v sousedním Chorvatsku-Slavonsku neuznávala, s odvoláváním se na středověké Chorvatské království, samostatnost Dalmácie a požadovala připojení Dalmácie k němu, k čemuž však nedošlo, nicméně v důsledku tohoto tlaku bylo vložení znaku Dalmácie do složeného znaku Chorvatska-Slavonska a prosazení oficiálního názvu Chorvatska-Slavonska, který zněl Trojjediné království chorvatské, slavonské a dalmatské, respektive Trojjediné království Chorvatska, Slavonie a Dalmácie (pokud chorvatský název přeložíme doslovně).

Dalmácie v rámci Jugoslávie

Po skončení 1. světové války se roku 1918 stala součástí Království SHS (s výjimkou Zadaru a ostrovů Lastovo, Palagruža a Sušac, které obsadila Itálie), přičemž až do roku 1921 tvořila jednu z jejich autonomních zemí. Jelikož však Zadar získala Itálie, stal se novou zemskou metropolí Split. Od roku 1922 byla Dalmácie rozdělena mezi oblasti Splitskou a Dubrovnickou, Boka Kotorska zase náležela k Zetské oblasti.

Jugoslávie

Od roku 1929 byla Dalmácie v rámci nově ustaveného Království Jugoslávie rozdělena mezi bánoviny Sávskou (ostrovy na severu), Přímořskou (střední Dalmácie) a Zetskou (jižní Dalmácie s Dubrovníkem a Kotorem). Roku 1939 se jugoslávská část Dalmácie stala součástí autonomní Chorvatské bánoviny. Za 2. světové války patřila část jejího pobřeží Itálii, vnitrozemí pak ustašovskému Nezávislému státu Chorvatsko. Po válce byla Dalmácie včetně Zadaru začleněna do obnovené Jugoslávie, v jejímž rámci bylo téměř celé její území začleněno do Chorvatska (zde v letech 1945–1949 tvořila Dalmatskou oblast), boka Kotorská pak k Černé Hoře.

Dalmácie jako součást novodobého Chorvatska

Roku 1991 se Chorvatsko osamostatnilo, tuto skutečnost však místní Srbové odmítli akceptovat a tak vedli s většinovými Chorvaty o Dalmácii tvrdé boje. Nemalá část území Dalmácie byla Srby zabrána a včleněna do tzv. Republiky Srbská Krajina, která proklamovala svou nezávislost na Chorvatsku. V létě 1995 byly ale v rámci dvou vojenských operací („Blesk“ a „Bouře“) desetitisíce zdejších Srbů vyhnány a Dalmácie tak – vyjma boky Kotorské – připadla celá Chorvatsku.

Vašemu výběru neodpovídají žádné produkty.